Dnešní článek nebude ani tak odborným článkem n jako spíš osobní zpovědí nad aktuální situací na trhu. Proto berte následující řádky s rezervou, jedná se o subjektivní dojmy ovlivněné tím, jaké mám pozice v portfoliu já sám.
Být na finančním trhu znamená být vystaven neustále totálně paradoxním situacím. Mohl bych sem házet snímky z finvizu, ale spíš se to pokusím rozepsat.
Například geopolitika. Po zkušenostech s Ruskem jsem velmi opatrný na to posílat kapitál do Asie. Dva největší akciové trhy, které jsou mi zároveň přístupné na brokerovi jsou Japonsko a Čína. Oba trhy trpí vnitřní uzavřeností a izolací vůči silným vlivům zvnějšku, oba mají problém s demografií, oba mají totálně divný přístup firem ke governance. Moje ochota investovat do obojího je relativně nízká, i když v Japonsku mám stále určitou expozici díky ETF držím. Japonsko bylo jeden z nejvýnosnějších trhů loňska. No a v Číně situace dospěla do takového extrému, že můžete kupovat leading edge společnosti například v bateriovém průmyslu za cenu tabákového odpadu v USA. Vzhledem k tomu, jak se akcie v Číně vyvíjejí, tak v tom jednoznačně nejsem sám, kdo má z Číny obavy. Neboli, je tu prostor pro to, jít proti proudu…
Nicméně i na americkém trhu ta situace o moc jiná není. Pokud si člověk zobrazí zhodnocení akciií za posledních 12 měsíců na americkém indexu SP500, tak se bude výrazně zelenat hlavně IT sektor a případně těch pár velkých firem, které v tech sektoru nejsou, ale chovají se podobně. (Ano, koukám na tebe Amazone a Meto). Sněhová koule se nabaluje, a pokud by si člověk poskládal portfolio z těch největších amerických firem, kde je největší momentum a nedejbože měl nakoupeny call opce, tak mohl jít loni do důchodu a bylo by dost jedno s jakou částkou začínal.
Komediální ovšem je, pokud se člověk podívá na ten zbytek, co až na vyjímky moc nerostl (a i ty vyjímky mají často podobný overcrowded efekt – např. Ely Lilly). V SP500 není moc firem, co mají P/E pod 15. A ano, valná většina z nich jsou ty, co se plácají v roční výkonnosti v minusu nebo poblíž nuly.
Jinými slovy, valuace byznysu přestala hrát v posledním roce roli. To co rostlo, roste dál, bez ohledu na peníze. To co neroste, neroste dál, bez ohledu na peníze. Existují výjimky, ale moc jich není.
Otázkou je proč? Napadá mě jenom jeden rozumný důvod. Trh je ve skutečnosti opravdu trochu schizofrenní. A investoři na něm se více méně dělí do dvou skupin.
Skupina A hledá cashflow výnos. A pravděpodobně už nějakou dobu sedí v dluhopisech, které nabízí relativně bez rizika 4% p.a. případně více při snížení kredibility protistrany. Nění divu, že je pak nějaký Exxon, s 3,76% výnosem přes dividendu, za poslední rok moc nenadchnul.
Skupina B budou borci, co vstávají z postele leda minimálně pro 30% p.a. Ty nejen že nenadchne Exxon s dividendou, ale nezajímají je ani dluhopisy a vzhledem k tomu, že nic moc, co by na cashflow generovalo 20+% neexistuje (PBR je výjimka potvrzující pravidlo), tak průnik cenných papírů, o který by obě skupiny měly zájem, se rovná nule.
Zoufalost skupiny A navíc bude umocňovat ještě jedna věc. Mnohem více bude držet hotovost a s velmi vyoskou pravděpodobností také výrazně méně používá finanční páku a deriváty.
To, co jsem napsal, je možná totální krávovina, ale vysvětlovalo by to asi dost věcí. Jako například, že průměrný volume zobchodovaných akcií NVDA je za den 43mil kusů, tj. objem obchodování při současných cenách 30mld. USD (zhruba 1,7% market capu se zobchoduje za den). U stejné akcie je na měsíčních call opcích s expirací v únoru celkovy volume 275tis kontraktů, což je 27,5mil akcií. A denní objem obchodování byl včera skoro stejný, 250tis kontraktů se zobchodovalo během jednoho dne.
Pro srovnání, na takovém Exxonu se za den zobchoduje 20mil kusů akcií, tj 2 mld USD = 0,5% marketcapu. Přitom open interest u únorové měsíční expirace opcí je 115tis kontraktů a denní volume jen 15tis. Jinými slovy, zájem a objem obchodování o opce u tohoto megacapu je diametrálně odlišný.
Signifikantní část trhu točí napákované deriváty v několika málo titulech a hýbe s nimi.
Může celá legrace kolem growth akcií, zero day to expiration opcí a podobných oblíbených investičních narativů narazit? Ano může. Mají totiž jednu velkou slabinu. Velmi často nejsou spojeny se zásadní vnitřní hodnotou a cashflow, takže aby bylo možné vystoupit a mít něco v kapsách, tak cirkus musí pořád běžet. Show must go on. Je to vlastně nekonečný scénář, který je možné vidět stále dokola, liší se jen délka představení a vypjatost finále.
Growth vs. value, což je defacto pointa mojí úvahy, je nekonečné téma. Zajímavé je, že např. i z dat webu Longtermtrends je zjevně vidět, že ve valné většině času jsou mírně nadvýkonné value akcie, zatímco growth má svoje krátké okamžiky slávy, kdy ale vysloveně dominuje trhu. Od vrcholu v dot.com bublině jsme ještě hodně daleko, ale trh je momentálně co se týče nadvýkonnosti growth vs. value tam, kde byl v roce 2021. A je jedno, jestli tato nadvýkonnost bude dál růst do výšin a nebo se prudce otočí dolů, zcela zjevně nás tento rok čekají zajímavé časy, alespoň co se týče rozložení výkonnosti uvnitř indexu. Pokud je takto velký rozdíl mezi výkonností akcií uvnitř trhu, pak se pro lidi zajímající se o akcie otevírá velkolepá podívaná.
Nebo je snad někdo, koho nefascinuje, že NVDA dokázala od začátku roku vyrůst o 40% zatímco TSLA se propadnou o 27%? Na první desetinu roku docela dobrá jízda, nemyslíte?
Investiční Blog 