Ranní káva – 9/1/24 – Způsoby využití finanční páky

Na discordu se rozjela o víkendu diskuze nad tím, jestli a jak využívat finanční páku při investování. Téma poměrně zajímavé a dostatečně široké, abych na něj mohl napsat reakční článek, pojďme na to.

Proč používat finanční páku a kdy

Vůle využívat fnanční páku závisí na agresivitě investora. Existují lidé maximalizující dluh bez ohledu na cokoliv, ale základním pravidlem je staré otřepané „dluh je dobrý sluha a zlý pán“. Ještě se používá jedna hláška, že dluh je dobrý pro lidi, kteří ho nepotřebují. S tou už se ztotožňuji o něco méně.

Osobně si nemyslím, že by prospěšnost dluhu zas až tolik závisela na osobě dlužníka, jako spíš na podmínkách jeho poskytnutí a aktivu, kterým je kryto. Obecně v investování platí, že rozhoduje čas (díky efektu složeného úročení) a že čím menší je portfolio, tím výhodnější je vyšší volatilita pro investora. A právě dluh volatilitu zvyšuje, proto paradoxně dluh dává smysl u menších portfolií, které mají obvykle mladší investoři, kteří zase nemají potřebné zkušenosti. To, co nicméně platí, je, že přiměřená finanční páka s adekvátními náklady a řízením rizika téměř vždy vede k vyššímu zisku. Nevýhodou dluhu je naopak riziko, že jeho špatnou správou přijde dlužník o většinu majetku v momentu, kdy jeho aktiva rychle a prudce klesnou na ceně.

Hypotéka

Jedním z nejvíce klasických druhů investičního dluhu je v českých poměrech hypotéka. V závislosti na LTV (loan to value poměr – výše dluhu lomeno hodnota nemovitosti) se jedná v klasickém případě o velmi vysoké poměrové zadlužení nemovitosti s velmi dlouhou splatností. Výhodnost hypotéky je tím vyšší, v čím nižším věku si ji dlužník bere, protože trvá obvykle roky, než se začne zásadním způsobem finanční páka projevovat na příjmové rovnici dlužníka. Výhodnost hypotéky v čase určují dva vlivy a oba dva poslední dekády jdou ve prospěch majitele nemovitosti zatížené hypotékou. Prvním je nárůst hodnoty nemovitosti, druhým je pokles úroků.

V obvyklé situaci, kdy si mladý člověk pořídí na hypotéku menší byt, ve kterém nejprve sám bydlí. Po 5-10 letech (v závislosi na fixaci a životních okolnostech) se při založení rodiny rozhodne přestěhovat do větší nemovitosti. V dané situaci buď byt pronajme nebo jej prodá. V obou případech těží z nárůstu hodnoty nemovitosti. Při pronájmu nemovitosti dojde i k refinancování hypotéky a na trhu, kde poslední dekády převážně klesala úroková míra mu při refinancování na nižší úrokovou míru navíc i klesají splátky.

Při modelové situaci si 24 letý člověk v roce 2014 koupil byt za 3mil CZK, s hypotékou na 2,7mil a úrokovou mírou 3,0% a fixací na sedm let. Anuita (rovnoměrná měsíční splátka úroku a jistiny) je při 30 leté splatnosti 11.400 CZK.

O sedm let později je zbývající jistina úvěru 2,27mil CZK. Byt má hodnotu 5mil CZK, sazba na trhu je 2,0% u stejné sedmileté fixace. Celková investice do nemovitosi byla 730tis CZK (300tis z vlastních zdrojů při pořízení, dalších 430tis postupně během splácení) plus úroky. Nicméně nemovitost měla i nějaký výnos – pro zjednodušení situace řekněme, že náklady na úroky jsou stejně vysoké jako by dlužník platil nájem, kdyby nebydlel ve svém (to obvykle není pravda a nájem je výrazně vyšší, ale i kdyby). Nárůst hodnoty nemovitosti se postaral o zhodnocení investice o +174% (2,0 mil lomeno 0,73 mil) za sedm let. Při refinancování by navíc měsíční splátka klesla na 10.250 CZK.

Schválně jsem si vybral toto období, protože to je reálná zkušenost drtivé většiny majitelů nemovitostí za posledních 20 let. Problémem je pochopitelně fakt, že celá kalkulace závisí na dvou skutečnostech – cena nemovitostí v čase rostla a úroková míra klesá. Obojí je u hypoték klíčové, protože se ve většině případů jedná o investice s velmi dlouhým horizontem. Neumím předpovědět jestli bude úroková míra po nedávném růstu znovu roky klesat a jak na tom budou ceny nemovitostí, obojí je ale potřeba zvažovat tím více, čím delší je časový horizont.

Nyní se přesunu k finančním trhům

Margin účet

Velmi jednoduchým způsobem, jak do investic na finančním trhu dostat finanční páku je založení margin účtu u brokera. Na něm je možné od brokera získat peníze na dluh. Úroková míra je oproti hypotékám výrazně vyšší, zároveň i maximální povolený LTV poměr klesá.

Dlužník kryje svůj dluh finančními aktivy (peníze nebo cenné papíry) na svém obchodním účtu, obvyklý požadavek na margin (LTV) je u diverzifikovaného účtu okolo 50%. Tzn. broker je ochoten klientovi půjčit maximálně to, co již na účtu má. Pro smyslupnost využití finanční páky musí platit, že výnos z půjčených peněz musí převyšovat náklady. Předpokládaný výnos musí být vyšší než úroková míra na marginu.

Riziko v tomto případě není ani tolik to, že investice nevydělá víc než jsou náklady, ale to, že prudký pokles ceny akcií může spustit likvidaci pozic. Pokud by hodnota akcií pořízených na margin a LTV 50% poklesla o polovinu, tak vzroste LTV z 50 na 100% a broker bude nuceně kleintovi zavírat pozice. Na většině brokerů je možné zpomenout na margin call (tj. na výzvu brokera navýšit hodnotu účtu, typicky připsáním nových peněz), u retailových účtů se totiž pozice rovnou zavírají.

Klíčovým rizikem margin účtu je tedy uzavření pozic, a to při jejich prudkém propadu a vynucená realizace ztrát. Řešením je diverzifikace pozic na účtu a především konzervativní využití LTV. Rozumným způsobem je například držení LTV do 20% (tzn. maximálně pětina mého účtu je na úvěr) a buď pořizování širokého ETF a nebo alespoň diverzifikované a ideálně ne příliš korelující portfolio.

Long call opce

Druhou variantou jsou opce, typicky long call (tj držení práva na nákup akcie za předem stanovenou cenu do nějakého data v budoucnu). Opce požívá retail velmi časo na absolutní gambling – nákupem opcí s cenou realizace nákupu, která je výrazně vyšší než tržní cena akcie a tím se jedná o spekulaci na prudký růst ceny. Ale je možné je používat i velmi konzervativně.

Pokud je cena akcie 20USD, pak nákupem call opce se strike (realizační cenou nákupu akcie v budoucnu) 10 USD lze vytvořit efektivně 50% finanční páku. Nákup 100ks akcií nebude stát 2000 USD, ale něco přes 1000 USD. 1000 USD bude hodnota opce a (20USD aktuální cena minus 10 USD realizační cena a následně krát 100ks) a nad to zaplatí kupující i časovou prémii, která je závislá na volatilitě akcie a ceně peněz. Ta bude řekněme 1 USD za kus akcie, tj. celková cena bude 1100 USD.

Nominalní dopad na portfolio je přitom podobný. V první variantě investor nakoupil 100 ks akcií po 20 USD, v druhém koupil jednu opci na 100ks akcií se strike 10 USD a cenou 11 USD/sh. Pokud cena akcie spadne o 50% na 10 USD, v prvním případě přijde investor o 1000 USD, v druhém také (opce bude bezcenná) + navíc je nákladem právě časová prémie.

Naopak směrem vzhůru je efekt také podobný. Pokud by vzrostla cena akcie na 30 USD, v prvním případě vydělá investor 1000 USD, v druhém případě vydělá 1000 USD na zhodnocení akcií, ale při expiraci už bude časová premie bezcenná, tj dodatečných 100 USD budou pro něj nákladem a přijde o ně. Čistý zisk je 900 USD. Přitom druhou variantu investice provedl investor s polovičním kapitálem a tedy i rizikem ztráty (maximální ztráta je 1100 USD, zatímco při přímém nákupu je při bankrotu společnosti maximální ztráta 2000 USD). Tato výhoda ale není, stejně jako u margin účtu (a jakékoliv jiné finanční páky) zadarmo.

Nákladem obchodování na páku přes call opce je kromě časové prémie, což je v podstatě úrok za půjčení peněz (u opcí je prakticky vždy vyšší než jaká je cena marginu) také:

• vyšší daňové břemeno, protože opci bude potřeba pravidelně před expirací prodávat a nakupovat novou
• majitel opce narozdíl od držitele akcií nedostává dividendy.

Velmi důležitou dovedností u pbchodování opcí je schopnost správně vyhodnotit budoucí volatilitu ceny a adekvátní stanovení strike opce. Čím výše strike je, tím větší je riziko úplné ztráty kapitálu při expiraci. Například nákup opcí se strike na úrovni tržní ceny akcie znamená, že aby byl obchod ziskový, musí cena akcie nejen růst, ale ještě k tomu pokrýt náklady časové premie. Pokud je strike příliš nízko, tak se pákový efekt postupně vytrácí.

A úskalí je mnohem více – např. otázka likvidity nebo velmi špatná dělitelnost, protože opce jsou vystaveny na 100ks akcií, takže u nízkých strike cen bude jednotkový náklad na jejich pořízení velmi vysoký (což hraje roli u malých portfolií). Investor také musí umět řídit riziko a včas z opcí vystoupit, i když mají nízký strike – opci nelze vysedět, protože při expiraci nebo těsně před ní musí dojít k zobchodování a pokud je zrovna v daný moment cena nízko, tak díky páce může investor o vše přijít atd. I v tomto případě tedy platí, že chybné zacházení s dluhem vede k totálním likvidcím obchodních účtů.

Závěrem

Dluh je skvělý pomocník pro akceleraci budování portfolia, má ale velmi zásadní nevýhody. A jednou z těch největších je, pokud je dluh navázaný na výkonnost portfolia. Jako ideální tedy vychází, pokud se investor dokáže dostat k nezaištěnému dluhu (tj. normální úvěr v bance), který na výkonnost portfolia není navázaný, a investor je schopen díky tomu na půjčených penězích čekat i přes třžní volatilitu a hluboké propady pozic v portfoliu.

V každém případě si ale musí hlídat celkovou míru zadlužení a nemít příliš vysoká očekávání budoucích zisků.