Úvahy mimo téma – Fixní peněžní zásoba

Tohle téma jsem původně psát nechtěl a je mi naprosto jasné, že bodnu do citlivého místa, které má potenciál velmi silně vyeskalovat.

Ale nedá mi to.

Je to nejspíš dáno tím, že se pohybuji i v bitcoinové komunitě, takže na téma, o kterém bude dnešní článek, narážím často. Ale stejně jako nemůžu souhlasit s lidmi zatávající MMT – moderní měnovou teorii (která defato tvrdí, že je možné tisknout peníze do nekonečna a nic se nestane), tak zásadně nesouhasím ani s tím, že inlační peníze jsou základním problémem moderní ekonomie.

Řeč bude o ekonomice peněžní zásoby. A na to navázanou rakouskou ekonomickou školu, problematiku centrálního bankovnictví, deflace aj. Budu se snažit od tohoto hlavního tématu neodbíhat, tak snad to tak i dopadne.

Nejprve k tomu, o čem je vlastně řeč.

V ekonomické teorii mají peníze plnit základní funkce. Je jedno jaké, podstatnou pro diskuzi je funkce uchovatele hodnoty. To znamená, že pokud si do peněz uložím nějaké bohatství, tak se reálná hodnota tohoto bohatství nemá v čase snižovat. Jinými slovy, pokud mají peníze plnit dobře funkci uchovatele hodnoty, taky by v ekonomice neměla být inflace. Pokud si dneska mohu za 1000 korun něco koupit, měl bych si to být schopen koupit i za 10 nebo 50 let.

Pokud někdo nežije posledních 30 let ve sklepě, tak si všiml, že tuto funkci dnešní peníze neplní. Největší rozdíly jsou patrné hlavně u zboží a služeb, které mají omezenou zásobu a nejdou vyrobit efektivněji. Perfektní příklad jsou ceny pozemků a nebo ceny služeb, které nejde dělat efektivněji – obojí s růstem peněžní zásoby cenově roste a každý to vidí v praxi.

Tolik na úvod, pojďme dál.

Inflace je problém! Nebo není?

To, že je jakákoliv inflace problémem, tvrdí především Rakouská ekonomická škola. Jedná se o ekonomickou teorii původně z 19. století, která je stále velmi oblíbená, především mezi lebertariány, ale i jinde. Některé její myšlenky se zasloužily o významné posuny v moderní ekonomii, například teorie mezního užitku pochází právě z ní. Cílem článku tedy rozhodně není tvrdit, že rakouská ekonomická škola je jako celek blbost. Bohužel, zároveň s ní nemohu souhlasit ve všem.

Moje kritika směřuje na dva předpoklady, které často slýchám od lidí zastávající myšlenku, že by peníze měly mít fixní zásobu:

1. Inflace vzniká výhradně růstem peněžní zásoby. Tj. teorie peněz dle rakouské ekonomické školy, která v podstatě naprosto odmítá jakýkoliv model vycházející z klasické makroekonomie. Inflace je prostě zvyšování peněžní zásoby a hotovo. Když se nebude zvyšovat peněžní zásoba nebude inflace. Na to je pak navázaná celá řada dalších myšlenek, jako například , že měnová politika (zvyšování/snižování základní úrokové sazby) způsobuje hospodářské cykly a z toho vyplývající nesmyslnost centrálního bankovnictví.
2. Inflace peněžní zásoby je zcela nežádoucí jev díky Cantillonově efektu. Ten lze velmi stručně popsat tak, že z inflace (která viz 1. vzniká novými penězi) nejvíce těží ti, kteří se k novým penězům dostanou jako první. Ti totiž za nové peníze nakupují statky, které mají zatím staré ceny. Postupně s tím, jak se peníze dostávají do ekonomiky se upravují ceny zbytku. Ti, co jsou jako poslední, pak z nových peněz nemají vůbec žádný užitek, jen se v prostředí vyšších cen snaží dostat na původní kupní sílu.

Logickým východiskem z uvedených dvou bodů je, že pokud budeme mít fixní zásobu peněz, tak nebude možné způsobit inflaci a díky neexistenci inflace nebude docházet ke cantillonově efektu a svět s takovými penězi bude lepším místem k životu.

S tím naprosto nesouhlasím, nyní si pojďme říci proč a jaké jsou okolnosti.

Intermezzo – rakouská ekonomie a problém s jakoukoliv argumentací v jejím rámci

Dovolím si drobnou vsuvku.

O rakouské ekonomické škole v článku již párkrát padla řeč. Mám vůči ní jako vědecké teorii osobní antipatii. Na jedné straně v ní chybí jakákoliv matematika, takže veškerá teorie je vágní a pokud budete diskutovat o čemkoliv v rámci rakouské ekonomické školy, tak budete opakovaně vtahování do situací, kdy nejsou úplně jasně vydefinované pojmy a závěry z nich vyplývající. To si ukážeme za chvíli na absurditě definice inflace.

Druhý problém je konstrukce teorie jako praxeologické vědy. Tento okultní pojem znamená především to, že podobně jako matematika má rakouská ekonomie nějaké výchozí předpoklady a následně je v ní vše ostatní odvozeno logickým procesem. Tzn. že neplatnost teorie by se měla provádět tak, že buď vyvrátíte logiku v odvození a nebo výchozí předklad. Což je sice prima, ale ne v prostředí, kde skoro chybí matematika a celá věda je ve finále pouze filosofické povídání o něčem.

Obojí vede především k tomu, že se diskutuje teorie, kde je ohromné množství energie věnováno postupnému budování výrokové logiky, která ale absolutně nikam nevede. Pokud celá teorie stojí na špatných výchozích předpokladech, pak je úplně k ničemu. S tímhle problémem se ostatně nesetkáte jenom u rakouské ekonomické školy, budete do něj vrážet i jinde, stejný problém se objevuje v diskuzích o anarchokapitalsmu, komunismu, nacismu, náboženství a obecně kdekoliv, kde je podstata postavená na ideologické myšlence. Rakouská ekonomická škola se v tomto ohledu opravdu neliší.

A proč tvrdím, že se neliší? Protože vyloženě ignoruje jakoukoliv empirickou zkušenost. Mises sám ignoroval empirické studie. Vysvětlí něco logickou konstrukcí vycházející z prvotního předpokladu, ale to, že to v praxi vypadá jinak, no a co? Koho to zajímá? Misese ne a rakouskou ekonomickou školu taky ne.

Jak vzniká a co je inflace

Začněme s tou inflací. Peníze jsou dle rakouské ekonomické školy zboží jako každé jiné. Pokud jeho nabídka stoupne (zvýší se peněžní zásoba), ale poptávka zůstane stejná, tak hodnota zboží (v tomto případě peněz) musí klesnout. Tzn – zvýšení peněžní zásoby povede k devalvaci peněz.

No v téhle hodně zjendodušené rovině to dává smysl. Tak teď ty vstupní předpkolady, které se tu jaksi objevují nenápadně mimoděk.

Poptávka po penězích není konstantní ani u peněz s fixní zásobou. Takže proč celá rakouská ekonomie naprosto kašle na druhou část rovnice je mi záhadou. Zvlášť když je historie plná empirických důkazů.

Předně, i kdyby byla poptávka po penězích fixní individuálně, tak se nějak vyvíjí počet obyvatel. V posledním století se najednou počet obyvatel na planetě asi zpětinásobil. Dále, ani individuálně neplatí, že je poptávka po penězích v čase stejná. Bude podléhat nějaké cykličnosti. Třeba v době, kdy chci jet na dovolenou budu potřebovat peněz více, abych se předzásobil, než v době kdy jen chodím do práce a spát. Pěněžní rezerva důchodce je také naprosto jiná než u studenta nebo u otce pětičlenné rodiny.

Další příklad? Bitcoin, který má omezenou peněžní zásobu, je terčem spekulačních vln. Existují lidi, kteří ho hromadí právě kvůli tomu, že čekají vysoký růst poptávky. Právě brutální volatilita poptávkové strany může za to, že bitcoin je všechno jenom né etalonem cenové stability. A v momentu kdy se tito spekulanti vylijí z bitcoinu ven, tak způsobí takovou inflační vlnu, že i Jižní Amerika může závidět.

Ale jak jsme si řekli v intermezzu, pokud je teorie postavená na vstupním předpokladu a připouští pouze argumentaci rozporující chyby uvnitř teorie a její výrokové logiky, pak jakákoliv argumentace skutečnostmi mimo tuto teorii nemá smysl. Inflace je způsobena růstem peněžní zásoby pokud je konstatní poptávka. V tomto má rakouská ekonomická teorie pravdu, jenom je takový model v praxi úplně k ničemu.

To, co píši, nicméně není nic nového pod sluncem. Monetární systém s elastickou peněžní zásobou vznikl právě jako reakce na výkyvy poptávky po úvěrech a hotovosti. A peněžní poptávka je zároveň hlavní argument proti fixní peněžní zásobě. Pokud skokově vzroste v krátkém čase poptávka po penězích, tak systémy s fixní peněžní zásobou začnou kolabovat. Není náhodou, že peníze kryté zlatem historicky vždycky kolabují v dobách, kdy je válka, přírodní katastrofa nebo jiná vnější událost, která ve velmi krátkém čase prudce zvýší potřebu peněz, které v daný moment nejsou na trhu.

Osobně mi mnohem větší smysl dává Fisherova rovnice směny. Celková peněžní zásoba krát rychlost oběhu peněz se rovná množství směněného zboží a služeb krát cenová hladina. Cenová hladina, respektive její růst, je ekvivalentem inflace. Inflace tím pádem může být způsobena nárůstem peněžní zásoby, ale nemusí. Dokonce může vzniknout i když bude peněžní zásoba klesat. Rovnice totiž zpracovává i poptávku po penězích.

Což je dobře, protože s její pomocí se pak dají vysvětlit i jevy, které vidíme na živo. Jako například proč i přes extrémní růst M2 peněžní zásoby v Japonsku se celá ekonomika dekády potýkala s problémem deflace a ne inflace.

Ještě k avizované absurditě při definici inflace. Můžete se setkat s argumentem, že inflace dle rakouské ekonomické školy není zvýšením cen, ale jen zvýšením peněžní zásoby. Pak ale jakákoliv diskuze postrádá smysl, protože úvodní věta se změní na „Zvýšení peněžní zásoby je způsobené zvýšením peněžní zásoby.“ S tím se skutečně nedá než souhlasit.

Závěr ohledně toho, jestli je skutečně inflace způsobena výhradně zvýšením peněžní zásoby nebo nikoliv, ať si udělá každý čtenář sám. Pokud ano, tak lze inflaci skutečně řešit fixní zásobou peněz, pokud ne, tak je elasticita peněžní zásoby docela jedno.

Je inflace skutečně nežádoucím jevem?

V předchozím odstavci jsem se pokusil vyvrátit představu, že inflaci jde řešit čistě jen tím, že budu mít fixní zásobu peněz v ekonomice. Poptávka po penězích je podle mě podstatným prvkem změny cenové hladiny v ekonomice. Nyní k tomu, jestli je vlastně inflace problémem.

Vysoká inflace způsobuje znehodnocování úspor v penězích. Pokud budete mít doma zašity v polštári úspory, které jste vydělali, inflace vám je začne efektivně požírat. Potud se skutečně jedná o nežádoucí jev. Pokud ale víte, že hodnota peněz klesá určitou rychlostí v čase, pak jste schopni situaci řešit.

Jestliže očekávám, že se peníze znehodnocují o 2% ročně, můžu znehodnocující se peníze řešit tím způsobem, že je budu o 2% ročně úročit. Výsledná kupní síla bude stejná. Očekávanou míru inflace budu projektovat nejen já, ale celý trh a bude se propisovat například do úvěrů ale i růstů mezd. Pokud čekám inflaci 2%, tak dává smysl, abych půjčil peníze za 2% + premii, kterou budu kompenzovat riziko, že dlužník nebude schopen peníze splatit.

Covid byl velmi silným zásahem do ekonomiky, kdy nejprve došlo k prudkému poklesu poptávky po zboží a zároveň enormnímu růstu poptávky po dolaru. Následně došlo k růstu nabídky amerického dolaru díky uvolnění měnové politiky americké centrální banky, následoval nejprve růst poptávky po zboží, pak i růst cenové hladiny v ekonomice a celá krize byla završena zpětným utažením měnové politiky které pomalu vede ke snížení nabídky dolaru na trhu. Nejvyšší meziroční růst CPI v dané době byl okolo 10% a nyní se vrací pomalu zpět k 2% cíli.

Níže je graf ceny spotřebitelského koše v USA za posledních 25 let. Můžeme vidět, že inflace táhlým způsobem roste a stejný objem spotřebního zboží a služeb postupně stojí čím dál více. Graf je ovšem celkem dobře predikovatelný, problém nastal až v situaci, která předpovídat nelze a je zapříčiněna primárně vnějším šokem. Skoková inflace po covidu způsobila růst ceny spotřebitelského koše z 260 US na 300+ USD během tří let.

Nyní se pojďme podívat na to, jak jsou na tom lidé, kteří jsou dle cantillonova jevu na tom prakticky nejhůře – zaměstnanci. Růst mezd by měl být až poslední v pořadí.

Jak ale vidíme na grafu průměrné hodinové mzdy v USA, i zaměstnanci byli schopni na šokovou změnu v ekonomice reagovat a i když kupní síla jejich mzdy začla nepředvídatelně klesat, byli schopni pokles kupní síly kompenzovat růstem mezd.

Odvažuji se tvrdit, že inflace která je dlouhodobě stabilní a predikovatelná není problém. Jedná se o prostou proměnnou kterou si započítám do svých finančních očekávání a jestli je dané číslo 0, 2 nebo 5% nehraje roli.

To co je skutečným problémem je volatilní inflace. Pokud jsem předpokládal, že inflace bude dlouhodobě 2% ale ve skutečnosti je jeden rok 5% další 15% a třetí -7%, tak to skutečně problémy způsobuje. Vzhledem k tomu, že prudké výkyvy inflace často způsobují vnější faktory olivňující poptávku po penězích (války, pandemie, politické převraty aj.), tak i když je v daném případě volatilní inflace problém, tak ji nelze řešit fixováním peněžní zásoby. Naopak, situace se zhorší. Cenová hladina může zůstat stejná nebo vzrůst jen tlumeně, pokud na růst poptávky reaguje růst nabídky stejnou měrou. Pokud je nabídka fixní, dojde k cenovému šoku vždycky.

Na světě máme jednu měnu s fixní měnovou zásobou – bitcoin. Pojdmě se poívat na něj.

Předně, predikovatelnost ceny v jakémkoliv bodě po krizi je prakticky rovna nule. I přesto, že nabídka se v daném čase efektivně skoro nezměnila. Obrovskou voltilitu vyvolala především změna poptávky.

Zatímco v bicoinové ekonomice dochází v druhé polovině 2020 k prudké deflaci, tak od roku 2022 je vidět inflační tlak následovaný s přimhouřením obou očí stagnací ceny. Zatímco v roce 2021 zvýšená poptávka po btcoinu vyhnala jeho cenu do výšin, tak v roce 2022 pokles poptávky po něm způsobil naopak devalvaci bitcoinu a jeho hodnoty. Pochopitelně, pokud by došlo k většímu rozšíření bitcoinu, klesla by jeho kolísavost, princip ale zůstává stejný a predikovatelnost ceny nulová. Výkyvy poptávky lomcují s cenou.

Aktiva s fixní zásobou totiž mají jednu obrovskou nevýhodu. Pokud není jejich nabídka opravdu velmi vysoká (řekněme že bychom platili pískem), tak je velmi jednoduché manipulovat na trhu s daným statkem jeho cenou. Spekulační vykupování poptávky a market cornering nejsou ničím neznámým ani pro zlato ani pro měny, včetně amerického dolaru krytého zlatem.

Neexistující problém uchovatele hodnoty?

Ať už je vás závěr ohledně inflace a fixní měnové zásoby jakýkoliv, pojďme se ještě podívat prakticky na to, jak můžete situaci řešit (další věc, kterou vám rakouská škola neřekne mimochodem).

Peníze v dnešní době rozhodně roli uchovatele hodnoty neplní. Samozřejmě asi není potřeba řešit změnu kupní síly v rámci několika měsíců. Proto i v současné době s inflačním cílováním lze jedině doporučit, abyste svoje finanční rezervy, které budete potřebovat v následujících 3 měsících v případě nenadálé životní situace, měli v penězích. Budete potřebovat likviditu, kterou poskytuje hotovost a ztráta kupní síly v nižších jednotkách procent ročně nehraje roli.

Co smysl nedává, je mít v penězích uloženy dlouhodobé úspory. To nicméně nedává smysl nikdy a odkážu se zde na první články ze serie o základech investování. Hotovost nevydělává. Kapitál ano. Dlouhodobé úspory patří v kapitalismu do kapitálu. Pokud budete vlastnit místo hotovosti podíly na obchodních společnostech, které produkují zboží a služby, tak vám může být z dlouhodobého hlediska naprosto jedno, jaká je inflace.

Kapitalismus je systém, který odměňuje lidi, co podstupují podnikatelské riziko a investují své prostředky (peníze i čas) ve prospěch společnosti tak, aby tvořily hodnoty. Pokud v něm chcete prosperovat, musíte se přizpůsobit a přestat vnímat hotovost zašitou ve štrozoku jako něco, co je prospěšné pro blaho společnosti. Protože není a každému je to putna.

Smiřme se s tím a naučme se s penězi pracovat. Má to mnohem větší smysl než akademická debata o tom, jaká má být peněžní zásoba a proč.

A pokud vám i tak nedá inflace spát, bitcoin i zlato v podstatě splňují definici peněz podle rakouské školy. Můžete si ve finále spořit v nich.