Na jedné z valných hromad Berkshire Hathaway dostal Warren Buffett dotaz. jak by dnes investoval, kdyby měl malý objem peněz. Jedná se o velmi dobrou otázku, a i v rámci této otázky padl jeden velmi důležitý fakt – a to, že nejlepšího zhodnocení WB dosahoval právě na začátku svoji kariéry, kdy neměl příliš mnoho peněz. Jeho roční průměrný výnos se pohyboval o více než 20% nad Dow Industrial Indexem a v podstatě pro každého retailového investora by dekáda podobného výnosu znamenala (při slušné míře úspor) zlomový moment v jeho životě.
Odpověď bohužel není příliš zajímavá sama o sobě a nepřekvapí. Investiční strategii by totiž neměnil. Tu celkem dobře v jiném rozhovoru shrnul Charlie Munger jako „Investujeme jen do společnosti, kde jsme schopni pochopit business model, má silnou vnitřní konkurenční výhodu, ideálně prvotřídní management a jejíž cena akcie dává smysl, že by ji někdo racionální za marketcap byl ochoten koupit a stáhnout z burzy“. Rozdíl v investování by byl pouze v tom, že s menším objemem peněz se otevírá portfolio společností, do kterých investovat, a tím i potenciální dosažitelný výnos. JInými slovy, pokud máte peněz až příliš, nedává valná většina akcií smysl – vaše nákupy by až příliš ovlivnily cenu a nebo by znamenaly nutně odkup firmy z burzy.
Argument zní logicky. A je postavený na tom, že finanční trhy se efektivitě pouze blíží, ale nejsou zcela efektivní. Jejich efektivita klesá s tím, čím méně je účastníků na trhu. Čím méně má akcie analytického pokrytí, čím méně se o ní diskutuje, čím je menší a méně aktivních investičních fondů má o ni zájem, tím je cenotvorba méně efektivní. Je tomu ale skutečně tak?
Dovolím si tvrdit, že minimálně v USA skoro ne. Bluechipy mají typicky vyšší valuace (poměry P/E apod.), jelikož jejich byznysy jsou hluboce zakořeněné a i když můžou klesat tržby, propadat marže nebo přicházet tržní disrupce, je velmi málo pravděpodobné, že firma jako Philip Morris skončí ze dne na den. Tohle rozhodně neplatí pro šroubárnu v Nashvillu. Je tedy i logické, že mezi malými společnostmi bude více těch, které jsou levné, ale ne bezdůvodně.
Základní rozdíl mezi tím, jak investoval Buffett v roce 1960 a tím, jak se investuje dnes, je totiž přístup k informacím. Proslulá historka, kdy WB vypráví, jak listoval 2 tis. stránkovým manuálem Moodys a hledal levné firmy je z dnešního pohledu naprosto nesmyslná. Existují totiž screenery a pokud je aplikujete na americký akciový trh, což defacto může udělat kdokoliv a čtvrtletní práci WB udělat za 1 hodinu svého času, zjistíte zhruba toto: small cap akcie nenabízí žádnou zásadní valuační výhodu vůči large cap akciím. A z toho důvodu i rada od WB nedává moc smysl, minimálně ne na americkém trhu.
To, co je možné dělat, je přesunout se na trhy, kde je ztížený přístup k informacím a západní kapitál se na nich moc nepohybuje. S pomocí AI je to jednodušší, což ale také znamená, že i zde se brzy okno zavře. Zatím ne každý si je schopen přečíst závěrky v polštině, čínštině nebo jiných obskurních jazycích. A ne na všechny burzy umožňují často používaní brokeři vstup.
Dovolil bych si tedy odpověď na to, jak investovat s malým kapitálem změnit. Jedná se totiž o klasický problém, kdy ze tří ideálních vlastností, lze mít pouze dvě. Vysoký výnos, nízké riziko, rychle.
Je možné mít vysoký výnos a rychle, ale s vysokým rizikem – tj. obchodovat na páku rizikové tituly.
Nebo je možné mít vysoký výnos s nízkým rizikem, ale pomalu – tj. akumulace diverzifikovaným portfoliem bez páky (nepř. přes ETF).
Investiční Blog 
Napsat komentář